Je to už několik týdnů, co jsem pracovně vycestovala do Rigy na stáž. Cílem bylo tlumočit kolegyni, odborné učitelce, se kterou jsme navštívily zdravotní zařízení a školu, kde jsme čerpaly inspiraci a zkušenosti. Velmi jednoduše řečeno.
Měly jme ale i prostor cestovat a poznávat město i přírodu kousek od něj.
Zajely jsme si k moři. Baltské moře jsem viděla už při první návštěvě, ale to nám vůbec nepřálo počasí, teď naopak, bylo chladno, ale vysvitlo i sluníčko. Pomalu jsme se prošly po pobřeží a nakonec si na pěší zóně daly kafe.
Druhý den jsme vyrazily do Národního parku Gauja asi hodinu jízdy od Rigy. Šly jsme okruh z lázeňského města Sigulda do dalšího městečka Turaida.
V Siguldě jsme se zdržely, protože jsme prozkoumaly hned dva zámky – starý a nový /ten připomínal spíše zříceninu/. Místo je to nádherné, kulisy zbarvujícího se listí tomu dodávalo příjemnou podzimní atmosféru. Právě v tomto období /konec září/ je park hojně navštěvovám Lotyši.
Parkem protéká řeka Gauja /dala místu název/, která vytváří asi 80 m hluboké údolí. Lotyšsko je dost ploché, takže tuto oblast Lotyši považují za kopcovitou:-), což je i pravda, ale pro nás Čechy není ten terén nijak překvapivý, co se výšky týče. My jsme řeku “překročily” pomocí kabinové lanovky. Velmi drahý špás, ale také zážitek, navíc jsme tím ušetřily čas, který byl napjatý.
Když jsme dorazily do dalšího místa Turaida, neměly jsme dostatek času, abychom místní středověký hrad řádně prozkoumaly. Poslední autobus jel do Rigy v 16,00, my k hradu dorazily kolem 15,30. Takže jen pár fotek a šly jsme do fronty na autobus.
Následující den bylo pondělí, začaly nám “pracovní” povinnosti, s výlety bylo konec, ale to jsme se zase těšily, že si projdeme Rigu, její starou část, což se nakonec podařilo. Fotky z Rigy jsem tu ukazovala už v prvním článku tři roky zpět, takže se tu nebudu opakovat.
Stále platí, že Riga je nádherné město, město kostelů a věží, řeky Daugavy, ohromné tržnice, krásných obchůdků s lokálními produkty a spousty dalších atrakcí. My letos měly štěstí, že nám k tomu navíc přálo i počasí, které bylo po celou dobu slunné a až v den našeho odjezdu začalo pršet.
Jsem už přes měsíc doma, trvalo mi napsat tento článek. Teď to tu vůbec nějak zanedbávám. Ten čas běží nějak rychle, stále mám co dělat, jen o tom nestíhám psát. Vlastně ani nemám takovou chuť. Tak třeba zase někdy příště.
Mějte se hezky.
